2. ročník

Úspěch oslav 125. narození Bedřicha Smetany v roce 1949 ukázal, že by se festivalu v Litomyšli dařilo a rozhodnutí tak bylo jasné. Výbor však pro jistotu volil spolupráci s Pražským jarem, jehož pořadatelé byli zkušenější. V roce 1950 tak byla Smetanova Litomyšl součástí tohoto mezinárodního hudebního festivalu. Konala se ve dnech 27. – 29. května opět v zámku. Úvodem oslav v sobotu 27. května odpoledne byl hold Bedřichu Smetanovi u pomníku na náměstí, kde zazpíval mužský sbor Národního divadla.

V nádvoří byl dvakrát proveden Dalibor. Dirigoval Jaroslav Krombholc, režii měl Karel Palouš, výtvarníkem byl Jan Sládek. Dalibora zpíval Beno Blachut, Miladu Marie Podvalová, krále střídavě Zdeněk Otava a Václav Bednář. V přírodním divadle zámeckého parku byla provedena dvakrát odpolední Prodaná nevěsta. Dirigoval Jaroslav Vogel, režie Karel Palouš, choreografem byl Saša Machov. Mařenku zpívala střídavě Milada Musilová a Marie Budíková, Jeníka Ivo Žídek, Kecala Eduard Haken.

V pondělí 29. května zahrál ještě orchestr Národního divadla na druhém zámeckém nádvoří pod taktovkou Jaroslava Krombholce Mou vlast. Na ukončení slavnosti byl téhož dne večer v zámeckém divadélku koncert komorních skladeb Smetanových, provedených Východočeským komorním sdružením a litomyšlskými hudebníky. Byla též recitována báseň Smetanova Litomyšl, kterou pro oslavy napsal básník Jaroslav Bednář.
V neděli 28. května dopoledne byla v klášteře litomyšlským sborem Vlastimil provedena Česká mše národní (zpívali členové Národního divadla Beno Blachut a Zdeněk Otava).

Technická výprava a organizace byla obdobná jako v roce 1949. O bezchybnou přípravu se vynikajícím způsobem zasloužil litomyšlský organizátor Albert Raymond, plukovník v.v. Na železnici měli účastníci 33% slevu, v autobusech 25% slevu. Po představeních byly vypraveny zvláštní vlaky do Chocně.

Počasí nebylo valné. Při večerních představeních bylo citelné chladno, dokonce před druhým představením Prodané nevěsty přišla prudká vichřice a zdálo se, že představení bude muset být přeloženo do výstavní haly, která byla připravena. Naštěstí se však vichřice uklidnila. Když členové Národního divadla večer odjížděli zvláštním vlakem do Prahy a obecenstvo jim na nádraží děkovalo, bylo už zase pěkně. Z důvodu počasí však byly pro příští léta zvoleny pozdější termíny – červen až červenec. Na začátku prázdnin byly také volné školní internáty, což vyřešilo problémy s ubytováním. Nevýhodou tohoto termínu ale bylo narušení kontinuity s hudebním festivalem Pražské jaro, nicméně dosavadní zkušenosti s množstvím návštěvníků slibovaly, že větší organizační samostatnost Smetanovy Litomyšle nebude problémem. Další léta to potvrdila.

Nezapočítávaný ročník

Zvláštní výjimku v historii Smetanovy Litomyšle činí rok 1951, rok Jiráskových oslav. Vlastním Jiráskovým oslavám předcházelo otevření výstavy Jirásek a Litomyšl, řada přednášek, divadelních her zdejších souborů, promítání filmu Filosofská historie natočeného v Litomyšli, tradiční studentský Majáles atd. Oslavy vyvrcholily ve dnech 5. – 8. července zájezdovým představením činohry Národního divadla s Janem Žižkou a Vojnarkou. Součástí byl i balet Filosofská historie od Zdeňka Vostřáka a Janáčkovy Lašské tance. Byl také položen základní kámen k pomníku Aloise Jiráska.

Tento ročník ukázal, že návštěvnost operních představení byla vyšší než činoher. Obecenstvo si operní žánr natolik oblíbilo, že v programu Smetanovy Litomyšle bylo třeba nadále pokračovat a rozvíjet ho. Pochybnosti těch, kteří nevěřili, že vážná hudba přiláká tolik posluchačů, aby mohl festival prosperovat, se nepotvrdily.

3. ročník

Rok 1952 uplynul celkem bez hlubších změn. Na řadu přišly další dvě opery, Hubička v zámecké zahradě a Braniboři v Čechách na druhém zámeckém nádvoří. Pěvci prvního představení Hubičky byli: Eduard Haken (Paloucký), Ludmila Červinková (Vendulka), Beno Blachut (Lukáš), Rudolf Jedlička (Tomeš), Milada Čadikovičová (Martínka), Josef Celerin (Matouš), Maria Tauberová (Barče), Karel Hruška (Strážník). Inscenaci Braniborů v Čechách pojal režisér Bohumil Hrdlička velice odvážně. Pražská chudina při sborové scéně zapalovala na jevišti ohně, z oken v patrech se shazovaly rance. Přítomný ministr Zdeněk Nejedlý osobně zasáhl, pozval si režiséra B. Hrdličku a dirigenta Krombholce na „kobereček“, přičemž pronesl známý výrok, že „jedna revoluce (měl na mysli samozřejmě onu říjnovou) už byla a v Litomyšli se při Braniborech v Čechách tudíž už žádná další konat nebude“. Repríza byla proto divadelně skromnější.

4. ročník

Rok 1953 byl mnohem hektičtější v přípravách. O to slavnější byl výsledek. Zcela vyprodaná představení Dalibora a Prodané nevěsty v podání opery Národního divadla potvrdila, že festival je již pro východočeský a moravské kraje nezbytnou kulturní potřebou.

5. ročník

Smetanova Litomyšl roku 1954 byla o to významnější, že se konala v „Roce české hudby“. Bylo v něm vzpomenuto řady jubileí skladatelů a hudebních umělců, předně 130. výročí narození a 70. výročí úmrtí Bedřicha Smetany. Proto byl plánován bohatší program.

Ještě před hlavními dny byly uspořádány dva koncerty Moravské filharmonie, která tím vstoupila poprvé do festivalu. V sálech litomyšlského zámku v druhém poschodí byla instalována výstava „představení Prodané nevěsty“. Byla otevřena 2. března, ve výroční den narození Bedřicha Smetany. Zahájil ji Dr. Waisar. Byly zde dokumenty, fotografie, kresby a makety scén této české opery.

Důstojnost oslavám měla dodat slavnostní opera Libuše. Měla zaznít na oslavu svého tvůrce, který ji nikdy neslyšel. Opera měla být uvedena v novém nastudování připraveném u příležitosti 70. výročí otevření Národního divadla.

Obecenstvo projevilo dosud nevídaný zájem o toto představení, které se na programu Smetanovy Litomyšle objevilo poprvé. Pořadatelé se snažili co možná nejvíce zvětšit prostor hlediště zahradního amfiteátru. Byla dokonce připravena vysoká tribuna pro dalších 200 návštěvníků a tak kapacita sedících činila 4000 míst.

Všichni lidé z Litomyšle i dalekého okolí s napětím sledovali v pátek počasí. Celý den drobně, ale vytrvale pršelo. Nemilosrdný déšť a chladné počasí připravily veliké zklamání pořadatelům i návštěvníkům. Byly vynaloženy všechny síly k záchraně představení, vždyť bylo prodáno 6000 vstupenek! Pořadatelé obstarali i vysoušecí železné koksové koše, aby bylo možno vytápět okolí jeviště, kdyby déšť ustal. Ten se ale navečer změnil v prudký liják a představení bylo definitivně odřeknuto. V tomto roce, poprvé po pěti letech, počasí festivalu nepřálo natolik, že slavnostní zahájení muselo být odloženo z pátku na sobotu 3. července a vstupné na Libuši vráceno. Ani to však návštěvníky neodradilo a zájem neopadl. Představení Smetanovy Hubičky nastudované dirigentem Jaroslavem Voglem a režisérem Karlem Paloušem i představení Dalibora pod taktovkou Jaroslava Krombholce a v režii Karla Palouše bylo pro diváky nezapomenutelným zážitkem. Přestože Eduard Haken, který zpíval v Hubičce Palouckého se nikdy netajil tím, že v jeho zápisníku byla u této role poznámka „nerad zpívám“.

V neděli 4. července dopoledne se do Litomyšle sjelo kolem 1000 pěvců na slavnostní pěvecký koncert. Zpívaly ochotnické soubory východočeského a moravských krajů. V zámecké zahradě zazněly Smetanovy sbory z Braniborů v Čechách, Prodané nevěsty a Dvou vdov v doprovodu orchestru Národního divadla spolu se sólisty Eduardem Hakenem, Drahomírou Tikalovou a Oldřichem Kovářem. Své vystoupení pěvci uzavřeli Písní svobody z roku 1848 na slova Josefa Jiřího Kollára kantátou Česká píseň na slova Jana z Hvězdy.

Smetanovy oslavy roku 1954 přinesly výboru Smetanovy Litomyšle nová poučení. Byl překvapen nečekaným zájmem obecenstva o operu Libuše. Skutečnost, že 2000 lidí by bylo ochotno sedět v průtrži mračen a sledovat operu, byla povzbuzující. Avšak nevydařené představení a únava z marně vynaloženého úsilí byly ještě zesíleny neuspokojivými finančními výsledky, zaviněnými jednak tím, že většina návštěvníků soustředila zájem na Libuši, dále tím, že Národní divadlo kromě obvyklých požadavků bylo nuceno vyžadovat toho roku poprvé 50.000 Kč jako úhradu za nastudované představení. Tento požadavek zůstal i v dalších letech, a to v různé výši i pro ostatní divadla.