Volání po založení pravidelných smetanovských hudebních slavností bylo vyslyšeno v poválečné éře. Nevzešlo však od litomyšlských organizátorů. Koncem října 1945 obdržel Místní národní výbor v Litomyšli dopis od rady Svazu českých výkonných hudebních umělců se žádostí o schůzku k „projednání záležitostí, které jsou světového významu“. Vyslanci Svazu Karel Šmíd a Marie Fiedlerová-Semíková přednesli návrh na uspořádání mezinárodního hudebního festivalu, který by se každoročně opakoval. Pro první ročník v květnu 1946 bylo plánováno sedm večerů, v nichž by zazněly i dvě Smetanovy opery. Na začátku ledna však do Litomyšle přišel dopis, v němž Svaz sděluje: „Vaše a naše myšlenka pořádati každoročně v Litomyšli hudební festival je tak krásná, že se budeme snažiti o její uskutečnění přes všechny překážky, které vyvstaly, sotva že vešlo ve známost, že Litomyšl míní festival pořádati. Na květen ohlásil se již pod státní patronací velký festival Pražské hudební jaro“. Myšlenka mezinárodního festivalu pak byla modifikována „na festival primárně národního rázu“.

Organizátoři museli též ustoupit z velkorysých plánů a v červnu roku 1946 se v Litomyšli uskutečnily dva koncerty České filharmonie s dirigentem Rafaelem Kubelíkem. Označeny byly jako „Hudební slavnosti Smetanova Litomyšl I.“. V sobotu 22. června, před provedením Slavnostní předehry D-dur, Scherza z Triumfální symfonie a Švédských symfonických básní Richard III., Hakon Jarl a Valdštýnův tábor (v neděli 23. 6. se hrála Má vlast) tehdejší předseda místního národního výboru Vilém Marx ve svém projevu prohlásil, že byla založena nová tradice pořádání hudebních slavností. Ta však bohužel v následujících dvou letech nepokračovala, po volbách se řešily úplně jiné věci. 

V létě 1948, při představení Dvou vdov v Jabkenicích, přišli litomyšlští s nápadem něco podobného uspořádat ke 125. výročí narození Bedřicha Smetany v roce 1949. Oslovili litomyšlského rodáka ministra Zdeňka Nejedlého, jehož myšlenka natolik zaujala, že sám vypracoval program oslav a přednesl jej na schůzi v ministerstvu školství věd a umění dne 18. února 1949. Od původního plánu uspořádat pouze představení Dvou vdov na louce u tzv. Černé hory se upustilo a byl přijat velkorysejší plán: záměr byl rozšířen o Dalibora, uvedeného na II. zámeckém nádvoří, a koncert Východočeské župy Fibichovy za doprovodu orchestru Národního divadla. Dále představení Jiráskovy Magdaleny Dobromily Rettigové litomyšlských ochotníků v zámeckém divadélku, slavnostní otevření nově zařízeného Smetanova rodného bytu a otevření sálů prvního poschodí státního zámku, rovněž dobově zařízených.

Tento plán začal realizovat první výkonný výbor, který vytvořil několik pracovních týmů – například odbor pro stavbu jevišť, odbor pořadatelský, finanční apod. Termín oslav byl stanoven na letnice. Byla vybudována jeviště pro operu Dalibor v zámeckém nádvoří (18m dlouhé a 6m hluboké) a pro Dvě vdovy v zámecké zahradě (dlouhé 16m a hluboké 13m). Obě jeviště byla vyvýšena a před nimi byla prohloubena orchestřiště. Kapacita hlediště v zámeckém nádvoří byla 1490 sedadel, 88 přístavků a 750 míst k stání, hlediště v zámecké zahradě mělo 2859 míst k sezení a asi 1500 míst k stání. Všechny stavby byly budovány za citelného nedostatku materiálu, hlavně dřeva. Stavební práce byly prováděny převážně brigádnicky. Plakáty ke Smetanově Litomyšli dvojího rozměru navrhl Karel Svolinský. Námětem k figurální části, znázorňující dívku s květinovým věncem, mu prý byla první a poslední část písně Bedřicha Smetany – Věno. Tento plakát se pak – s několika přestávkami – používal až do roku 1992.

I jinak žila Litomyšl v horečných přípravách. Ve výkladních skříních obchodů se objevily portréty Bedřicha Smetany, partitury jeho oper, literatura o slavném hudebním skladateli i fotografie herců Národního divadla. Litomyšl žila rušnými přípravami a očekáváním vzácných hostů. Patřil k nim samozřejmě ministr kultury Zdeněk Nejedlý, ale také zástupci Smetanovy rodiny, vnuci a pravnučka s malým Smetanovým prapravnukem Marianem Kořánem.

V sobotu 4. června přijel soubor Národního divadla: 18 sólistů, 100 členů sboru, 80 členů orchestru, 20 členů baletu, 30 pracovníků techniky, sbormistr, dirigent, nápověda apod. Vlastní program oslav začal v sobotu dopoledne otevřením prvního poschodí státního zámku. Odpoledne byla ve druhém poschodí zámku zahájena výstava obrazů „Mistři českého umění 19. století“ a večer v kouzelném prostředí druhého zámeckého nádvoří zazněly tóny Smetanovy opery Dalibor. Obsazení bylo prvotřídní: Václav Bednář (král Vladislav), Beno Blachut (Dalibor), Jiří Schiller (Budivoj), Marie Podvalová (Milada), Karel Kalaš (Žalářník), Antonín Votava (Vítek), Štefa Petrová (Jitka), Jaroslav Veverka (Soudce). Ve druhém představení v neděli 5. června byla v obsazení jediná změna, když Vítka zpíval Oldřich Kovář.

Obecenstvo bylo nadšené. Nikomu nevadilo, že představení končilo až po půlnoci, bouřlivý potlesk vyvolával účinkující mnohokrát zpět na scénu.

V neděli 5. června slavnosti pokračovaly otevřením rodného bytu Bedřicha Smetany v zámeckém pivovaru opět za přítomnosti četných oficiálních osobností, mezi nimiž byl i předseda Národního shromáždění, primátor hlavního města Prahy a řada dalších. Odpoledne zaznělo představení Dvě vdovy pod taktovkou Karla Nedbala a v režii Ferdinanda Pujmana. Podobně jako dopolední slavnost bylo i toto představení vysíláno pražským rozhlasem. I tentokrát připravilo obecenstvo účinkujícím nadšené ovace. Večer téhož dne byl v zámeckém nádvoří opakován Dalibor za stejného ohlasu. Jen počasí hrozilo pokazit nádhernou atmosféru a hudební zážitek. Po prvních kapkách deště dirigent a hudebníci naznačili přerušení hry, avšak rezolutní gesto Marie Podvalové přímo na scéně zapůsobilo, a tak se pokračovalo dál. Naštěstí se počasí umoudřilo a opera mohla být dohrána.

Ještě pondělí bylo pro Litomyšl svátkem. Dopoledne bylo věnováno koncertu Východočeské pěvecké župy Fibichovy a odpoledne byly znovu opakovány Dvě vdovy, opět s velkým úspěchem. Nadšení Litomyšlanů se projevilo i na nádraží, kam přišli stovky lidí Národní divadlo vyprovodit. Téhož dne večer zahráli ještě místní ochotníci Jiráskovu veselohru M. D. Rettigová v zámeckém divadélku. Úspěch slavností znovu utvrdil v přesvědčení, že by Smetanova Litomyšl 1949 neměla být ojedinělou akcí, ale pevným základem soustavné, trvalé péče o zpřístupnění Smetanova díla v nejkrásnějším provedení co nejširšímu okruhu posluchačů.